Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prof. PhDr. Pavel Říčan, CSc.

 

Spiritualita jako klíč k výchově

 
Abstrakt
 
 
Spiritualita se v psychologii chápe jako vysoká svébytná hodnota a její studium je proto legitimní součástí pozitivní psychologie. Psychologicky definovaný pojem spirituality má svůj původ v protestu amerických hippies šedesátých let, kteří vyjadřovali zklamání církevním náboženstvím své doby. Tento protest byl jedním z projevů hluboké proměny celé společensko-kulturní atmosféry Západu. Charakteristické heslo (špatně přeložitelné) znělo: I AM NOT RELIGIOUS BUT I AM SPIRITUAL. Došlo k polarizaci pojmové dvojice spiritualita versus náboženství. Náboženství se začalo chápat jako něco zastaralého, rigidního, svazujícího, jako nauka, instituce, morálka – v kontrastu se spiritualitou, která se jeví jako něco nového, spontánního, svobodného, individuální prožitek, kosmické vhledy, blažená extáze. Pargamentovo racionální řešení – ponechat pojmu náboženství původní obsah, a spiritualitu chápat jako prožitkové jádro náboženství – narazilo na ideologicky motivovaný odpor.  Elkinsova formulace humanistické spirituality vyjadřuje ideální tradici Západu. Jak upozorňuje Halík, jiní autoři akcentují orientální inspiraci a v chápání spirituality ožívá také idealizovaný paganismus.
V současné multikulturní Evropě se snaží poskytovat spiritualitu mnoho náboženských i nenáboženských pospolitostí. Jednou ze základních praktických otázek je, jak tuto hodnotu zprostředkovávat dětem od malička, zvláště v rodinné výchově. Jednou ze základních složek spirituální výchovy je etická/morální výchova zacílená k tomu, aby se ideál dobra, krásně vyjádřený např. skautským slibem, stal radostně prožívaným ústředním motivem mladého člověka. Druhou složkou spirituální výchovy je kulturní výchova, jejímž cílem je, aby se dětský smysl pro hudbu prohloubil a zjemnil až ve schopnost cítit, že se skrze ni zjevuje něco posvátného, že koncertní síň může být svého druhu chrámem, podobně jako výstavní síň nebo divadlo kultivující smysl pro katarzi. Také filosofická výchova začíná od raného dětství, když děti učíme mít radost z náhledu, že věci mohou být zcela jiné, než se jeví na první pohled, nebo když je vedeme k respektu vůči tajemství.